Š E D I V Á C I

Známá přerovská tramp grassová kapela ( hroznej termín, ale tak o nás psali již v Portýru na Trampské Portě v roce 1991) se konečně rozhodla jít s dobou a založit si své webové stránky.

Jako zakládajícímu členu a kapelníku Šediváků mi bylo taktně naznačeno, abych uvedl do činnosti své šedé buňky mozkové a něco sesmolil. Mám tedy milou povinnost, pozvat Vás,
všechny příznivce Šediváků a našeho žánru vůbec, na webové stránky naší kapely………. Šob

Co by asi nemělo na začátku chybět je „trocha histórie“.

Příští rok už to bude 20 let, co se v létě devětaosmdesátého sešli v Přerově, (tedy v místě svého trvalého bydliště) na první zkoušce čtyři pánové, kteří se tehdy dohromady ani moc neznali. Již tehdy pohled na barvu jejich vlasů nenechal nikoho na pochybách, proč si dali název zrovna Šediváci. Byli to v podstatě dvě dvojice, Šob (šestistrunná kytara, zpěv) a Seňor (kontrabas, zpěv), tedy Lubomír Blechta a Josef Znojil, kteří právě skončili své působení v kapele Pytláci ( ti vznikli v roce 1982, prapůvod je ale v T.O. Pytláci, kteří letos na svém potlachu na Jeleních loukách v Hostýnských vrších oslaví již 36 let od svého založení) a dva kamarádi z T.O. Tribal, Pedro (dvanáctisrunná kytara, zpěv) a Ringo (pětistrunné banjo, zpěv), tedy Petr Bizub a Vilda Ringel. Ti zas jezdili na Břidlu do Oderských kopců nad Hranicemi. Nástrojové obsazení, tedy dvě kytary, 5ti str. banjo a kontrabas se kupodivu po celou dobu existence kapely nezměnilo. Velkou výhodou se u této zakládající sestavy ukázal být jejich minimální věkový rozdíl (takže vypadali všichni stejně sešle), i jejich stejný náhled na to, co a jak by chtěli hrát. Ve věku okolo čtyřicítky se to dá předpokládat, pravda! Možná i proto, že v té době už měl na kontě několik vlastních písní, se stal kapelníkem Šob.

Pro úplnost nutno ještě podotknout, že do dnešní doby se v kapele vystřídalo ve třech šediváckých sestavách pouze 7 hráčů! A aniž bychom se chtěli byť jen náznakem dotknout něžného pohlaví, držíme se hesla – baby do kapely nebrat!

Ale teď už se věnujme hraní.

Říká se, že člověk musí mít někdy štěstí a být ve správný čas na správném místě. Nám se to povedlo v míře vrchovaté.

Hned po půl roce hraní jsme přes druhá místa v oblastním a krajském kole Porty postoupili do Plzně. V roce 1991 jsme již oblastní a krajské kolo vyhráli a v Plzni na jubilejním 25. ročníku jsme obsadili druhé místo v kategorii trampských skupin a třetí místo v autorské soutěži s písničkou Zatouláš. V dalším ročníku Porty jsme v národním kole Porty v Olomouci dokonce zahajovali spolu s Roháči Galavečer. Nutno podotknout, že to byly asi poslední ročníky Porty, které měly vynikající úroveň, srovnatelnou s nezapomenutelným rokem 1989, kdy bylo na Lochotině 30 tisíc lidí. Dvakrát jsme byli ve finále Trampské Porty v Ústí nad Labem, mnohokrát jsme vystupovali na Mohelnickém dostavníku a hráli na spoustě jiných festivalů. Například jsme byli účastníky prvního ročníku Festivalu Na pomezí v Dolní Lomné a držiteli prvního Moravského vrabce za Šobovu píseň Moravský vrabec, která se stala pro příští ročníky úvodní písní (netroufám si říci hymnou) festivalu, hráli jsme v pražské Lucerně na koncertu 25 let Pacifiku, na Country kamionu v Božičanech u Ríši Melichara, na Svojanovské hlásce Slávka Janouška a tak bych mohl ještě hodnou chvíli pokračovat, ale myslím, že to není to podstatné.

Tato rekapitulace nechť není chápána jako slavnostní výřad, nýbrž konstatování naší činnosti do roku 1994. Každá kapela, která chce býti úspěšnou a známou, má takové soutěžní začátky „v popisu práce“. Aby v přímé konfrontaci zjistila, jak na tom je. Myslím, že naprostá většina našich špičkových kapel, získala své jméno právě na prestižních festivalech.

Nám vítězství v krajských kolech Porty navíc přinesla pozvání od tehdy hlavního dramaturga Ostravského rozhlasu Jirky Pospíšila, abychom natočili asi šest našich písní pro Ostravský rozhlas jako „trvalky“(to znamená, že je mají stále ve svém archivu). Byly to bohatýrské doby, protože jsme všechno nahrávali v podstatě na živo, ani nástroje, ani hlasy nebyly ve stopách, takže pokud se někdo spletl, museli jsme nahrát celou píseň znovu. Ale zkušenost to byla k nezaplacení, jak se ukázalo později.

Abych nemusel moc přemýšlet, tak další pasáž je přepsána z „Informace o skupině Šediváci“ z roku 1995.

Cituji :

„Skupina se prezentuje hlavně svojí tvorbou. Samozřejmě, že repertoár kapely má široký záběr, takže při různých „sejšnech“, nebo u ohně, potažmo v hospodách nižších cenových skupin končívají Šediváci až za ranního kuropění, ku spokojenosti všech přítomných.

V současné době se kapela zmohla na vlastní aparaturu, proto se usilovně snaží přeorientovat styl „a la hospoda“ na kultivovaný projev, který je při vystoupení s aparaturou nezbytný. Při mentalitě všech členů je to práce takřka nadlidská. Civilní zaměstnání členů kapely jsou tak různorodá, že se vidí jen o víkendech a to zdaleka ne o všech. Tím je také dán omezený počet vystoupení.

Hlavně z tohoto důvodu kapela zaměřila veškeré své úsilí k pořízení nahrávek ve studiu Ostravského rozhlasu na vydání kazety a „CD éčka“. Aby si písničky Šediváků mohli poslechnout jejich příznivci i ostatní přívrženci žánru, který prezentují.

„Dvorní“ skladatel skupiny, jak textu, tak i hudby je její kapelník Šob.

V rámci narůstajících požadavků na bezchybný chod kapely rozšířil se i realizační tým o „děvče pro všechno“, což se oficielně zove manažer. Na rozdíl od vrozené lenosti všech členů kapely má povahu přímo buldočí a hlavně díky této vlastnosti se Šediváci mohou pochlubit svojí kazetou a CD nosičem. S pro ně nezvyklou ochotou mu kapela svěřila veškerou starost o to, aby kapela šlapala. Jeho jméno je Antonín Řeháček

Posledním členem kapely je zvukař Jirka „Šaman“ Raba. Na něj se snáší všechny neoprávněné výtky, když „výkonní umělci“ při své produkci něco pokazí. Už si zvykl.

Konec citátu.

Pro pořádek uvádím, že Šediváci vydali dvě CD, které nahráli v Ostravském rozhlase a to v letech 1994 (s názvem Vandrkára) a 1996 ( s názvem Margareta). Kmotrem prvního byl Wabi Daněk, kmotrem druhého Ivan Mládek.

Aspoň pár slov musím napsat o nezapomenutelné atmosféře při nahrávání obou CD v Ostravském rozhlase. Jednak nás měli pevně v rukách vynikající muzikant Rudolf Březina v roli režiséra a neméně dobrý profík za mixážním pultem Karel Šmiták. Jelikož jsme vždy nahrávali dva dny po sobě, po třech frekvencích, což je vždy od 07 hod. ráno do 23 hod večer (za tu dobu jsme průměrně nahráli šest písní a druhý den se mixovalo), tak v rámci ušetření času jsme sebou přivezli pokaždé kotel guláše, domácí klobásy, kastl piv a flašu rumu. To se to nahrávalo, to se to zvučilo, to se to režírovalo.

Další velké úsilí i peníze stálo vydání obou CD éček. Jejich počet se odvíjel od finančních možností, takže zmizely z pultů v krátké době.

Abychom uvedli ve známost, že Šediváci už něco vydali, museli jsme se dostat do rozhlasu. To se nám povedlo a měli jsme pořad v několika radiích (Ostravský rozhlas,Radio Rubi, Radio Apollo, byli jsme v Olomouckém rozhlase, vysílal nás Hradec Králové, Brno, Plzeň a hlavně v Praze Country radio – to nás kupodivu i po letech pravidelně hraje, dokonce jsme v prosinci 2004 vyhráli Bonanzu s písničkou Vandrácká kapela). Také se nám podařilo proniknout do televize, dvakrát do Snídaně s Novou a do Čundrcountryšou Ivana Mládka. I to byly nezapomenutelné zážitky a hlavně jsme poznali, jak mocná jsou media. Ano, tehdy se o nás dost vědělo.

Stalo se tradicí, že si kapela jednou, dvakrát za rok pozvala na svůj koncert do krásného prostředí klubu PS jako hosty své spřízněné duše. Hrál u nás několikrát Wabi Daněk s Milošem Dvořáčkem, taky Vojta Kiďák Tomáško s Ríšou Melicharem, Roháči z Lokte, Stopa z Pardubic, Medvědi z České Třebové. Byly to moc krásné doby, vždy plný sál a většinou po skončení hlavního programu se pokračovalo v malém sále na „sejšnu“ až do vyprodání zásob. Jedním z hlavních aktérů těchto nezapomenutelných večerů byl s mikrofonem v ruce Pepa Mlok Grim, se kterým nás pojí dlouholeté kamarádství a jsme jedna krevní skupina. Ale to by chtělo samostatné povídání. Určitě se k němu ještě vrátíme.

Tato Šedivácká etapa trvala do konce roku 1998, kdy kromě vydání obou CD hrává kapela na mnoha a mnoha countrybálech . Vzhledem k tomu, že jsme měli vlastní aparát bylo to nasnadě. Od té doby jsme v podstatě až do dnes hlavně komerční kapela, ale vždy jsme byli a asi vždy budem pouze amatéři.

V průběhu roku 1998 se začala pomalinku projevovat ponorková nemoc, kteroužto umocňovalo i rozlišné civilní zaměstnání, takže se stávalo, že jsme se čím dál hůř domlouvali na termínech zkoušek i hraní. Ale osobně si myslím, že jsme situaci nakonec zvládli kulantně. Všichni jsme chtěli, aby ti, co nám fandili, nás měli v paměti jako dobrou kapelu a tak než by jsme si začali kazit renomé špatným hraním, nebo snad nakonec i hádkami, rozhodli jsme se ukončit činnost. Dodnes nemáme problém si „sednout na jedno“, i když ty chvíle jsou vzácné. A tak když si vloni na podzim Šediváci připomínali spolu s Wabim, Milošem Dvořáčkem, Kiďákem, Ríšou Melicharem , BGstylem a mnoha dalšími hosty koncertem 15. výročí založení kapely nebyl problém, aby jako první vystoupila zakládající sestava a zahrála „jako zamlada“.

Další dva roky v podstatě kapela neexistovala, i když pokaždé jednou za rok si původní sestava zahrála na countrybálech, kde byli Šediváci tak zajetí, že nemohli chybět.

Šob v této době zkoušel spolu s některými bývalými členy Pytláků obnovit zašlou slávu této kapely a v této sestavě už hráli i někteří členové druhé šedivácké sestavy Peťulka (Petr Vyňuchal a Šaman (Jirka Raba).

Na jaře 2001 se stalo, že právě dva členové bývalých Pytláků (Fred a Pavla) odjeli na neurčitou dobu zkusit štěstí do USA. A co teď?

Jelikož Pedro byl v té době jediný další člen z původní sestavy, který aktivně hrál, ale zrovna se mu rozpadla kapela, hodil mu Šob laso a dohoda byla taková, že obnoví Šediváky. Peťulka i Šaman souhlasili a od března 2001 byla druhá sestava Šediváků na světě. Nástrojové obsazení zůstalo stejné, jako u původní sestavy. Šob s Pedrem zůstali u kytar, Peťulka hrál na 5ti str. banjo a Šaman na kontrabas. Zpočátku s náma jezdil se svým aparátem náš bývalý manažer Tonda Řeháček, ale jeho dlouhodobé pracovní povinnosti mimo Přerov nás postavily před tvrdou realitu – sehnat finance na vlastní aparát. Zase se na nás usmálo štěstí v podobě bývalého Šobova spolužáka ze studií v Brně, který nás zasponzoroval takovou částkou, že jsme mohli na podzim 2001 začít hrát na vlastní aparát. Šaman, jako původní šediváckej zvukař si postavil „mišpult hned vedle basy a zvučili jsme se z jeviště. Postupně jsme přikupovali další části aparátu, takže dnes jsme na hraní docela slušně vybavení.

V této sestavě jsme se s hraním toulali hlavně po Moravě, zase to byly hlavně countrybály, ale také různé kluby ( v té době se zrovna rozbíhala Alabama v Karviné, kam nás jako jednu z prvních kapel pozval náš dlouholetý kamarád Pepa Mlok Grim), opět Mohelnický dostavník a Festival Na pomezí, hráli jsme trampům, v hospodě U kormorána jsme zase obnovili pytlácké sleziny (když Seňor skončil s hraním, vystoupil i z osady a po roce do T.O. Pytláků vstoupil Pedro, takže jsme v kapele zase dva Pytláci).

Ale pořád se nám zdálo, že to není úplně to pravý ořechový. Pedro s Peťulkou dokonce k velké Šobově nelibosti začali semo tamo hrát v jiné kapele a v jednu chvíli hrozil definitivní rozpad skupiny. V té druhé sestavě totiž hrál na 5ti str. banjo Pepa Nosál, kterému se rozpadla kapela a jelikož je do banja i do hraní úplnej magor, nedovedl si svoji existenci bez hudby představit. Po roce nevraživých pohledů a možná i proto, že Šaman neměl kvůli pracovnímu vytížení čas na to, aby dělal zásadní pokrok ve hře na kontrabas, Šob pozval Pepu do kapely s tím, že Peťulka bude hrát basu ( je to hudební dárek od Pána Boha a umí na všechno) a Pepa zase jako vynikající banjista se ujal svého postu a navíc převzal od Peťulky i foukací harmoniku. Tato poslední (doufáme, že nadlouho) změna se odehrála v měsíci únoru 2004. Šaman posléze odmítl i nabízenou funkci zvukaře a k té se k naší naprosté spokojenosti dopracoval Peťulka.

Ale to už je konec „histórie“ a nastává žhavá současnost, která budiž uvedena v následujícím oddílu webových stránek.